„Na všech stranách jsme tísněni, ale nejsme zahnáni do úzkých; jsme bezradni, ale nejsme v koncích; … jsme sráženi k zemi, ale nejsme poraženi.“ 2. Korintským 4:8-9
Obvykle se vzdáváme z těchto důvodů: 1) Bojíme se selhání. Minulá zranění a chyby nás pronásledují a my si myslíme, že bude lepší se znovu o nic nepokoušet než riskovat další selhání. Nehrabej se v minulosti! Všichni máme ve své minulosti věci, které bychom nejraději zapomněli. Hoď je za hlavu. Pavel napsal: „… zapomínaje na to, co je za mnou, upřen k tomu, co je přede mnou…“ (Filipským 3:13) 2) Bojíme se, co řeknou lidé. „Strach z lidí člověka nakonec ochromí…“ (Přísloví 29:25, B21). To, jak budeš reagovat na kritiku, je jedním z nejdůležitějších rozhodnutí, které kdy uděláš. Vždy se najdou lidé, kteří tě nebudou mít rádi nebo tě nepochopí. 3) Nasloucháme špatným hlasům. Satan je otcem lži a udělá cokoli, aby tě srazil. Pavel napsal: „Jimi boříme lidské výmysly a všecko, co se v pýše pozvedá proti poznání Boha. Uvádíme do poddanství každou mysl, aby byla poslušna Krista…“ (2. Korintským 10:4-5). Když přijde myšlenka, rozsuď ji. Pokud je od Boha, tak ji přijmi, pokud od satana, tak neváhej a ihned ji odmítni. 4) Necháváme se rozptýlit. Jako věřící žijeme z víry, a ne z toho, co vidíme (viz 2. Korintským 5:7). Každé rozhodnutí by mělo být postaveno na tom, co řekl Bůh, ne na tom, co vidíme přirozeným zrakem. 5) Ztrácíme kontakt s dalšími věřícími. Když se apoštolové dostali z vězení, tak se „vrátili mezi své“ (viz Skutky 4:23). Abys mohl zůstat silný, potřebuješ společenství s ostatními křesťany.
Příliš mnoho lidí se vzdá na prahu úspěchu. Nebuď jedním z nich. Mezi párou a horkou vodou je rozdíl jen jeden stupeň Celsia. Tak vytrvej v úsilí a vůbec neuvažuj o tom, že by ses vzdal!