„Milostí Boží jsem to, co jsem…“ 1. Korintským 15:10
Jeden příběh vypráví o chlapci, který přišel domů s mrtvou krysou v ruce, a nevěděl, že u jeho matky je na návštěvě jejich pastor. „Mami, tomu neuvěříš. Po garáži běhala krysa. Uviděl jsem ji, vzal jsem kámen a trefil ji. Jen tam ležela, tak jsem šel a dupnul na ni. Pak jsem ji vzal a praštil s ní o zeď.“ V tu chvíli uviděl pastora. Věděl, že kdyby mohl pohled jeho mámy zabíjet, by byl mrtvým dítětem. Pozvedl tedy krysu a zbožným hlasem dodal: „A pak si ji drahý Pán povolal domů.“ Tomu se říká „náboženské fráze.“
Starý chvalozpěv „Tak, jakýž jsem, ač nemám nic“ mluví o sejmutí masky a poznání, že Bůh tě miluje navzdory tvým problémům. Kdyby existovala skutečná církev, kam můžeme přijít „tak, jakýž jsem,“ kam by lidé mohli přinést svá břemena a zlomenost, kdyby existovala skupina, kde by každý byl milován a nikdo by to nepředstíral, nebyl by v budově pro všechny dostatek místa.
I Pavel přiznal, že se někdy chová jako doktor Jekyll, a jindy jako pan Hyde. Mluvil o chvílích, kdy chtěl konat dobro, ale ovládlo ho zlo. Odmítl se však vzdát, protože si uvědomoval, že jde o nedokončený proces: „… nejsem ani hoden jména apoštol, protože jsem pronásledoval církev Boží. Milostí Boží jsem to, co jsem, a milost, kterou mi prokázal, nebyla nadarmo…“ (1. Korintským 15:9-10).