„Kéž rostete v milosti…“ 2. Petrova 3:18
Samuel a Susanna Wesleyovi (rodiče Johna Wesleye) se jednoho večera modlili a Susanna odmítla říct „amen“ po modlitbě manžela za Williama Oranžského, krále Anglie. Když se Samuel zeptal proč, vysvětlila mu, že její sympatie získal sesazený Jakub II. Obrátilo se to na hru „dělej, co řeknu“, kterou on nemohl vyhrát. Napsala o tom, co pak následovalo: „Ihned si klekl a dovolával se trestu na sebe samého a celé své potomstvo, pokud se mne jen znovu dotkne, nebo se mnou půjde do postele předtím, než si vyprosím Boží i jeho odpuštění, za to, že jsem neřekla amen na modlitbu za krále.“ Na tomto mrtvém bodě uvázli šest měsíců do doby, než jej prolomil velký požár, který zničil dvě třetiny jejich domu.
Lidé, kteří lpí na vzteku, kteří nevědí, jak zvládnout zklamání se slušností, kteří si dlouho pamatují, kteří se zakoktají při slovech „je mi líto“, nebo kteří trucují, ohrnují rty a fňukají, dosáhnou vždy nežádoucích výsledků. Správně prohrávat je umění, jež vyžaduje veškerou milost, kterou jen v sobě dokážeme nalézt. Znamená to, že s pokorou dokážeme čelit realitě bez výmluv, ale s jistotou nedopustíme, aby prohra určovala naši identitu nebo způsobila, že si budeme připadat „méněcenní“. Znamená to – nemít výmluvy, neobviňovat, nelitovat sám sebe – ale ani se neodsuzovat. Musíme rozpoznat, kdy je třeba se vzdát a kdy vytrvat. Znamená to naučit se, jak říct „blahopřeji“ a nechat plavat to, co nemůžeme změnit, ale držet se rozhodnutí žít plně a správně a oslavovat přitom Boha vším, co děláme.