„Mně…byla dána ta milost, abych…zvěstoval nevystižitelné Kristovo bohatství.“ Efezským 3:8
Když bylo Johnovi jedenáct, jeho otec námořník ho vzal do britského námořnictva. Ale Johnovi chyběla kázeň. Byl uvězněn za zběhnutí, degradovaný a bičovaný, posmíval se autoritám a zesměšňoval křesťanské členy posádky. Jedné noci se probudil a zjistil, že jeho kabina se plní vodou; bok lodi se zhroutil. Obvykle takovéto poškození potopí loď během několika minut, ale náklad schopný plout jim dal čas navíc. John slyšel volat jiného námořníka: „Jsme všichni vyřízení,“ a jeho život mu rychle probleskl před očima. V tom okamžiku činil pokání a dal své srdce Kristu a modlitba, na kterou si vzpomněl způsobila, že loď se té noci nepotopila. Modlitbu zapomněl, ale dlouho poté, co odešel na odpočinek a stal se ministrem a básníkem, se mu připomněla. Pavel říká: „V něm jsme vykoupeni…a naše hříchy jsou nám odpuštěny pro přebohatou milost“ (Efezským 1:7). John Newton se mohl připojit k Pavlovi a říci: „Mně, daleko nejmenšímu ze všech bratří, byla dána ta milost, abych…zvěstoval nevystižitelné Kristovo bohatství.“
Malé příběhy vyprávějí velké příběhy a velkým příběhem zde je křesťanská píseň, kterou John Newton napsal jako symbol svého obrácení ke Kristu. Pravděpodobně jste ji už někdy zpívali:.„Tvá vzácná milost, šťastný den, spasila lidský vrak, já ztracený byl nalezen, slepému vrácen zrak. Že mnohou bouří, nástrahou, má cesta vzhůru jde? Nic nedbám, když mám milost tvou, ta domů dovede.“ Ta milost, která nás zachraňuje, je bezmezná. Nikdy ji nepochopíme. Proto poslední verš té písně říká: „Až moje srdce znavené se navždy zastaví, tvá milost do nového dne mne v slávu postaví.“