„…horlivě jsem pronásledoval církev…“ Galatským 1:13
Za třetí: zapomeň na to, co ty jsi udělal ostatním! Rány, které jsme způsobili jiným, nás mohou stahovat dolů. Nehoda způsobená opilým řidičem. Rozvodem rozbitá rodina. V hněvu zbité dítě. Potrat jako následek milostné pletky. Věrný partner infikován virem HIV. Nemůžeme zraňovat ostatní a přitom zůstat celiství, proto nás „duch minulých selhání“ ve dne pronásleduje, v noci naplňuje naše svědomí výčitkami a krade nám pokoj na duši. Jak mohu žít s tím, co jsem udělal? Zamysli se nad Saulem z Tarsu, mužem, který měl škraloup: „…horlivě jsem pronásledoval církev Boží a snažil se ji vyhubit“ (Galatským 1:13). Vytrhoval věřící z jejich rodin, které za sebou zanechávaly traumatizované děti, sledující, jak jim odvádí rodiče, aby byli zbičováni, odvedeni do vězení a vydáváni na smrt. Nyní, obrácen ke křesťanství a jako kazatel evangelia, se znovu setkává se vdovami a sirotky v církvi, kterou kdysi pronásledoval. Jak byste se vypořádali s takovou situací? Čelil kritickému rozhodnutí. Mohl vzít vinu na svá bedra, dokud by ho nezlomila a možná by upadl do závislosti nebo se stal troskou se sebevražednými sklony. Nebo mohl vinu svalit na jiná bedra, natolik velká, aby ji unesla a sám vyjít svobodný. On volá: „Jak ubohý jsem to člověk! Kdo mě vysvobodí z tohoto těla smrti?“ (Římanům 7:24). V ten moment přichází odpověď: „Jedině Bohu buď dík skrze Ježíše Krista, Pána našeho“ (Římanům 7:25). Výsledek? „Ačkoli jsem byl předtím rouhač, pronásledovatel a násilník…došel jsem slitování…“ (1. Timoteovi 1:13). Dnes je ta stejná milost k mání i pro tebe. Naprav, co je možné, důvěřuj Bohu, že uzdraví zranění, která jsi způsobil a zapomeň!