„Já chci tomu poslednímu dát jako tobě.“ Matouš 20:14
Ježíš vyprávěl příběh o farmáři, který si najal nádeníky: některé na šestou hodinu ranní, některé na devátou, některé na poledne, některé na třetí odpolední hodinu a některé na pátou – jednu hodinu před ukončením pracovní doby. Překvapivě jim všem zaplatil stejnou mzdu. Když si začali stěžovat, farmář řekl: „Já chci tomu poslednímu dát jako tobě.“ Ty řekneš: „Nikdo přece neplatí celodenní mzdu těm, kdo pracují jednu hodinu.“ Ale Bůh ano. Obrácení na smrtelné posteli i celoživotní svatí vstupují do nebe stejnou branou. Neužívají si stejnou odměnu, ale jsou spaseni stejnou milostí. Tomu, kdo vyzná Ježíše v poslední minutě, se dostane stejné milosti jako celoživotnímu služebníkovi? Nezdá se to spravedlivé. Pracovníci v Ježíšově příběhu si také stěžovali. Proto farmář vysvětlil výsadní právo vlastnictví: „…nemohu si se svým majetkem udělat, co chci?“ (Matouš 20:15). Zloděj na kříži jen dokazuje, že když požádáš o milost těsně před posledním vydechnutím, Bůh ti odpoví na tvou modlitbu. Marnotratný syn „…svůj majetek rozházel…“ (Lukáš 15:13, přel. z angl.). Řecký význam slova „rozházel“ zobrazuje farmáře, který rozhazuje hrsti semen na zem. Představ si marnotratného syna, který odmítá otcovu dobrotu, odchází a „všechno to rozhazuje“. Ale vrátil se. A když tak udělal, „…otec ho spatřil a hnut lítostí běžel k němu, objal ho a políbil“ (Lukáš 15:20). Otec nechal místo pro syna. A nechává ho i pro tebe. Milost jedenácté hodiny znamená, že pokud jsi schopen číst tato slova a reagovat na ně, není příliš pozdě.