„…vnitřně se den ze dne obnovujeme.“ 2. Korintským 4:16
Jednoho dne poslal Bůh proroka Samuela, aby našel někoho, kdo se měl stát příštím králem Izraele. Samuel viděl jednoho impozantně vypadajícího člověka a pomyslel si: „To musí být on.“ Bůh má jiná měřítka: „Nejde o to, nač se dívá člověk. Člověk se dívá na to, co je před očima, Hospodin však hledí na srdce“ (1. Samuelova 16:7). Jedna z kritik, se kterou Pavel žil, byla ta, že jeho vzhled nebyl příliš impozantní. Jeho „osobní přítomnost byla slabá a řeč ubohá“ (2. Korintským 10:10). Jeho tělo nejenom stárlo; bylo bičováno, kamenováno, hladovělo, bylo bito a vězněno v cele. „Moc mi to nevadí,“ řekl, „to, co je uvnitř, na tom záleží. Něco se uvnitř mě děje; je to jakoby opak toho, co se děje vně. Zvnějšku každý den trochu umírám. Uvnitř ožívám, měním se, sílím. Radost probublává na povrch; dokonce i ve vězení. Stále získávám více naděje, i když vím, že moje tělo brzy zemře. Stále více miluji lidi, dokonce i lidi, kteří mě vsadili sem. To je ta nejpodivnější věc: můj vnějšek umírá, ale uvnitř ožívám.“
Pavel mistrovsky zvládnul tu vnitřní hru. Jeho myšlenky neustále běžely směrem k nebi. Jako starý muž ve vězení byl živější než kdy jindy. Proto napsal: „Kdo nás odloučí od lásky Kristovy? Snad soužení nebo úzkost, pronásledování nebo hlad, bída, nebezpečí nebo meč?“ (Římanům 8:35). Potíže a útrapy mohou vyhrát tu vnější hru celkem snadno. Ale existuje „já“ v tobě, kterého se nikdo nemůže dotknout. To je to, čemu máš věnovat pozornost, protože to je ta hra, kterou můžeš vyhrát!