„A vůbec všecko pokládám za ztrátu, neboť to, že jsem poznal Ježíše, svého Pána, je mi nade všecko.“ Filipským 3:8
Mnozí z nás se honí od jedné věci k druhé, hnaní potřebou něčeho dosáhnout, ale nikdy se necítíme uspokojeni, ani se nezastavíme dostatečně dlouho na to, abychom ocenili svou cenu v Božích očích. Trvající uspokojení nepřichází s dosažením dalšího cíle nebo splněním časového termínu. Pavel napsal velkou část Nového zákona, kázal světovým vůdcům a budoval sbory, ale touhou jeho srdce bylo „abych poznal jej a moc jeho vzkříšení…“ (Filipským 3:10). Dokud tě Bůh neujistí, chvála lidí bude stále padat do srdce, které je děravé. Když nadšení ze shonu pomine, musí zůstat ve tvém životě více než jen vědomí dokončení dalšího cíle. Naším úkolem je zaměřit se na náš návyk na lidské uznání (ano, návyk!) tím způsobem, že se obrátíme k Bohu, abychom našli uznání, které jediné může skutečně uspokojit – Jeho uznání. Pavel tvrdě pracoval, ale dělal to z jediného důvodu: „Proto vynakládáme úsilí…abychom Jím mohli být přijati.“ Zeptej se sám sebe: „Proč dělám to, co dělám? Pro koho to dělám?“ Tvoje odpovědi mnohé odhalí. Proč si myslíš, že můžeš naplnit Boží záměr pro svůj život, aniž by sis udělal čas a vynaložil úsilí, které jsou potřebné k budování vztahu s Ním? Bez čerstvého ohně ve své duši vyhoříš. Další diplom a další vítězná cena to nezmění. Jenom Bůh může obnovit to, co všechna tvoje snaha vyčerpala. Bůh tě nikdy nepožádá, abys dělal něco, co nahrazuje Jeho přítomnost a pouze ta to může udělat. V Jeho přítomnosti koruny ztrácejí svůj lesk a lidská uznání se stávají bezvýznamnými (viz Zjevení 4:10-11). Tam můžeš to všechno pustit, aniž bys cokoliv ztratil.