„I řekl Hospodin Abramovi…“ 1. Mojžíšova 12:1
Z Abrahamova života se toho můžeme tolik naučit. Například to, že Bůh nás může povolat v jakémkoliv období života. Bez jakéhokoliv protestu nebo odkládání Abraham řekl: „Ano, Pane!“ a jeho poslušnost bez otázek je výtkou těm z nás, kdo říkají: „Jsem příliš starý, nech to pro ty mladší.“ Nebo: „Zasloužím si právo na odpočinek a právo nedělat si těžkou hlavu; ať se snaží ti druzí.“ Ve službě Králi králů neexistuje důchod! On má právo požádat nás o cokoliv a poslat nás kamkoliv v kterémkoliv období života.
Také se učíme, že Boží plán přináší naplnění, a je to vždycky větší naplnění než naše osobní. Abraham byl povolán k tomu, aby zalidnil celý Střední východ: „Učiním tě velkým národem, požehnám tě, velké učiním tvé jméno. Staň se požehnáním!“ (1. Mojžíšova 12:2). Tato slova jsou výtkou těm z nás, kteří usilují o to, aby byli známí, místo toho, aby dovolili samotnému Bohu učinit nás známými. V Božím království neusiluješ o společenské postavení, zasloužíš si ho tím, že sloužíš druhým.
A nakonec se učíme, že Bůh bude jednat s druhými podle toho, jak oni jednají s námi. Bůh řekl Abrahamovi: „Požehnám těm, kdo žehnají tobě, prokleji ty, kdo ti zlořečí“ (1. Mojžíšova 12:3). Když jsme uprostřed Boží vůle, nemusíme sami sebe povyšovat nebo chránit, Bůh to za nás udělá. „On však nedovolil nikomu, aby je utlačoval, káral kvůli nim i krále: ,Nesahejte na mé pomazané.‘“ (1. Paralipomenon 16:21-22). Je to poznání, které nás osvobozuje jít tam, kam nás Bůh vede, a dělat to, co On chce, abychom dělali.