„A Otec si přeje, aby ho lidé takto ctili.“ Jan 4:23
Když polevíme v uctívání Boha, vždycky si najdeme náhražku, i když to někdy skončí tím, že jsme jí my sami. Uctívání je naléhavé nutkání, pevně Bohem zabudované do každého vlákna naší bytosti. Je tak přirozené jako dýchání.
Ježíš řekl, že jsme tak byli stvořeni, protože si „Otec přeje, aby ho lidé takto ctili“ (Jan 4:23). Záleží na tom, z jakého náboženského prostředí pocházíš, možná budeš potřebovat rozšířit své porozumění o uctívání. Například: uctívání je více než jen hudba. Říkáme: „V našem sboru máme nejdříve uctívání, potom vyučování.“ Ne, všechno je k Boží slávě! Pokud by uctíváním byla pouze hudba, tak co potom lidé, kteří nezazpívají ani notu? Také pamatuj na to, že uctívání není styl. Druh hudby, kterému dáváš přednost, říká více o tobě, než o Bohu. Hudba, kterou upřednostňuje jeden, může znít jako hluk někomu jinému. Ale ne Bohu – On má moc rád „radostný hluk“ a všechny varianty s tím související (viz Žalm 100). Uctívání nemá užitek jenom pro tebe, ale také pro Boha. Když řekneš: „Dnes jsem ze shromáždění nic neměl,“ pak jsi uctíval ze špatného důvodu! Ano, existuje osobní užitek, ale neuctíváme proto, abychom sami sobě udělali radost. Naším největším motivem by mělo být vyvyšovat Boha čímkoliv, co děláme. A nakonec, uctívání by nemělo být omezeno na sbor; jak Martin Luther řekl: „I dojička může dojit k Boží slávě.“ Tajemstvím uctívání je dělat všechno „jako Pánu“. Bible říká: „Vybízím vás…abyste sami sebe přinášeli jako živou, svatou, Bohu milou oběť; to ať je vaše pravá bohoslužba“ (Římanům 12:1). Toto je skutečné uctívání!