„Spravedlivý, i když sedmkrát padne, zase povstane…“ Přísloví 24:16
Proč selhání některé lidi posílí a jiné zničí? Tajemství je možná v tom, že ti první dovolí selhání, aby bylo jejich učitelem, a porážku obrátí ve zkušenost.
Wilma Rudolph se narodila dvacátá z dvaceti dvou dětí ve zchudlé černošské rodině v Tennessee. Jako dítě měla dětskou obrnu a byla odkázána na podpůrné řemínky nohou až do svých devíti let. Ve dvanácti se pokusila dostat se do školního basketbalového týmu, ale neuspěla. Další rok každý den pilně cvičila a nakonec se tam dostala. Jednou si jí všiml univerzitní trenér a přemluvil ji, aby ji mohl trénovat jako běžkyni. Její vytrvalost jí přinesla stipendium na Státní univerzitě v Tennessee, kde se stala atletickou hvězdou. V roce 1960 byla členem amerického olympijského týmu. V běhu na sto metrů se utkala s Juttou Heine z Německa, která byla držitelkou světového rekordu. Přesto Wilma vyhrála – poté také v běhu na dvě stě metrů! Jejím třetím závodem byla stometrová štafeta, kde se opět utkala s Juttou. V momentě, kdy byl štafetový kolík předán Wilmě, upustila ho a Jutta se dostala do vedení. Avšak Wilmyna kuráž nikdy se nevzdat ji přiměla sebrat kolík a odrazit se do zoufalého sprintu. Doběhla německou závodnici v posledních pár krocích od cíle a vyhrála třetí zlatou medaili – více než kterákoliv jiná žena! Když se Wilma stala babičkou, cestovala po světě pro motivaci dětí svým příběhem. „Chtěla jsem jim dát vědět,“ říkala, „že pokud budou opravdu chtít něčeho dosáhnout, tak to dokáží.“