„…je-li možné, ať mne mine tento kalich; avšak ne jak já chci, ale jak ty chceš.“
Matouš 26:39
Když někdo trpí, někdy ho v křesťanských kruzích obviňujeme ze skrytého hříchu. Tak si myslíme, že se to nemůže stát nám, protože jsme se neprovinili touto konkrétní věcí, že? Jak krátkozraké, když jsou nám dána fakta o tom, že Ježíš, Boží Syn bez hříchu, byl příkladem utrpení! V Getsemane se nepostavil s falešnou suverénností a neřekl: „Přijímám cokoliv!“ Ne, „…padl tváří k zemi a modli se: ,Otče můj, je-li možné, ať mne mine tento kalich; avšak ne jak já chci, ale jak ty chceš‘“ (Matouš 26:39). Ježíš snesl bolest a ukázal nám, jak jí oslavit Boha.
Jeden křesťanský spisovatel si povšimnul: „Bůh nikdy neslíbil, že by tornáda přeskočila náš dům na cestě k našim pohanským sousedům, a neslíbil, že viry utečou z těla křesťanů. Také nejsme zproštěni tragédií tohoto světa, tak jako jich nebyl zproštěn Bůh. Ve skutečnosti byl Petr nejsilněji napomenut, když protestoval proti nutnosti Kristova utrpení. Ježíš mu řekl: ,Jdi mi z cesty, satane! Jsi mi kamenem úrazu, protože tvé smýšlení není z Boha, ale z člověka!‘ Tehdy řekl Ježíš svým učedníkům: ,Kdo chce jít za mnou, zapři sám sebe, vezmi svůj kříž a následuj mne. Neboť kdo by chtěl zachránit svůj život, ten o něj přijde; kdo však ztratí svůj život pro mne, nalezne jej‘ (Matouš 16:23-25). Bůh vzal tu nejhorší věc, která se mohla stát – popravu svého nevinného Syna – a změnil ji v definitivní vítězství nad smrtí… Proměnil podobu zla do služby dobru: ,…jeho jizvami jsme uzdraveni‘ (Izaiáš 53:5). A skrze Jeho slabost jsme učiněni silnými.“