„Držme se neotřesitelné naděje…“ Židům 10:23
Někteří lidé kolem tebe žijí bez naděje. Podívej se na ně: usmívají se, ale jejich oči jsou mrtvé. Mluví, ale v jejich hlasu chybí hudba. Jsou jako figuríny: celí nastrojení, ale jdou „nikam“, protože cítí beznaděj. Ty jako Kristův následovník takto žít nemusíš. „Držme se neotřesitelné naděje, kterou vyznáváme, protože ten, kdo nám dal zaslíbení, je věrný“ (Židům 10:23). Naší nadějí není štěstí, rovnající se tomu, když vyhrajeme v loterii. Ne, je to důvěra, že Bůh udělá to, co řekl.
Nikdo tuto pravdu neznal lépe než David. Měl všechny důvody ztratit naději. Poté, co jej Samuel pomazal za příštího izraelského krále, musel čekat sedm let, zatímco paranoidní vládce okupoval trůn. Musel utíkat, aby si zachránil život, skrývat se v jeskyních, obklopený nepřáteli. Viděl zpustošení Izraele, jeho přátele zabili, rodinu zajali. On ale nikdy nezaváhal a nikdy nehodil ručník do ringu. Žalmista, jenž čelil okolnostem, které by mnohé z nás smetly, napsal: „Moje očekávání se upíná jen k tobě“ (Žalm 39:8). „Večer se uhostí pláč, a ráno všechno plesá“ (Žalm 30:6). Jinými slovy: bude lépe! S takovým postojem nemůžeš prohrát. David se stal králem, protože nikdy neztratil důvěru v Boží zaslíbení. Byl na ně neustále soustředěn; držela jej nad okolnostmi; pomáhala mu jít dál!
Co Bůh zaslíbil tobě? Postav se na jeho slovo a vyhlašuj: „Jestliže to Bůh zaslíbil, pak tomu věřím, a to stačí!“