„Probuďte se, plesejte, kdo přebýváte v prachu!“ Izajáš 26:19
Aristoteles nazval smrt věcí, již se musíme bát nejvíce, protože se „zdá, že je to konec všeho“. Podle Jeana-Paula Sartra smrt „zbavuje život veškerého smyslu“. Robert Green Ingersoll, jeden z nejzarytějších amerických agnostiků, který na pohřbu svého bratra nedokázal pronést jediné slovo naděje, řekl: „Život je těsné údolí mezi studenými holými vrcholky dvou věčností a my se marně snažíme zahlédnout, co je za těmi výšinami.“ Poslední slova francouzského humanisty Françoise Rabelaise byla: „Jdu hledat ‚velké Snad‘.“ Shakespeare v Hamletovi popisuje posmrtný život slovy: „Strach z čehosi po smrti, neznámá krajina, z jejichž mezí se žádný poutník nevrací.“
Je zřejmé, že kdo nemá víru, prožije život uboze a nakonec jej čeká i tragický konec. Jeden komik kdysi prohodil vtipnou poznámku: „Mám v úmyslu žít věčně. Zatím mi to jde dobře.“ Jenže co když smrt vypadá jinak, než si představují filosofové? Co když to není prokletí, ale spojovací chodba? Co když to není krize, jíž je dobré se vyhnout, ale roh, za který máme zahnout? Co když říši smrti nevládne žádná „zubatá s kosou“, nýbrž Pán duší, jenž již brzy zavolá: „Probuďte se, plesejte, kdo přebýváte v prachu!“ (Izajáš 26:19)? Pavel napsal: „Máme-li naději v Kristu jen pro tento život, jsme nejubožejší ze všech lidí! Avšak Kristus byl vzkříšen jako první z těch, kdo zesnuli. A jako vešla do světa smrt skrze člověka, tak i zmrtvýchvstání…“ (1. Korintským 15:19–21).
Smrt není „velké Snad“. Ne, tvůj poslední den na zemi bude předzvěstí tvých nejlepších dnů!