„Bůh je láska, a kdo zůstává v lásce, v Bohu zůstává a Bůh v něm.“ 1. Janova 4:16
Když E. Stanley Jones kázal v Indii o lásce, vedoucí sboru mu řekl, že jeden z laických kazatelů, kterého má rád a jemuž pomáhal, dělá potíže a chce rozbít sbor. Frustrovaný duchovní žádal Jonese o radu, protože se zdálo, že v tomto případě láska neúčinkuje. „Zvyšte dávku,“ ostře odpověděl Jones.
Naše sobecká přirozenost nám namlouvá, že štěstí přichází, když dostaneme všechno, co chceme, a naše potřeby jsou naplněny. Jenže lepší práce, větší dům ani sláva nám nedají trvalou radost a naplnění. Spíš povzbudí chuť, takže chceme ještě víc, a tak to jde pořád dokola. Peter Gillquist řekl: „Kdykoliv máme možnost jakýmkoliv způsobem zhmotnit druhým Boží lásku, plníme se znovu radostí.“
Nejlépe to asi ve své slavné modlitbě vyjádřil František z Assisi: „Pane, učiň mne nástrojem svého pokoje. Tam, kde je nenávist, ať rozsévám lásku, kde bezpráví, odpuštění; tam, kde jsou pochybnosti, ať zasévám víru; kde je zoufalství, ať přináším naději; světlo tam, kde je temnota a kde je smutek, radost. Ó Božský Mistře, dej, ať nechci být tolik potěšován, jako potěšovat; tolik chápán, jako chápat; tolik milován, jako milovat. Neboť když dávám, dostávám, když odpouštím, dosahuji odpuštění, a když umírám, rodím se k věčnému životu.“