„Má-li někdo sto ovcí a jedna z nich zabloudí … nejde hledat tu, která zbloudila?“ Matouš 18:12
Jednoho pocestného mířícího do Jericha oloupili a polomrtvého nechali ležet na cestě. Ježíš řekl: „… šel tou cestou jeden kněz … vyhnul se mu … stejně se mu vyhnul i levita…“ (Lukáš 10:31–32). Až z toho mrazí, že? Co když ale toho muže přehlédli nikoliv z bezcitnosti, ale proto, že spěchali na biblickou či na schůzi staršovstva? Omluvilo by je to?
Jeden pastor napsal: „Tohle podobenství jsem zaregistroval teprve po mnoha letech služby. Sám jsem prošel kolem mnoha lidí, kterým jsem mohl pomoci; církevní program mne však natolik pohlcoval, že zlomené životy podél cest jen málokdy zapadaly do mého denního programu. Láska se nedá naplánovat. Ten zraněný nemohl tři týdny čekat na schůzku, nebo čekat, až Samařan založí službu pomoci podobným obětem.“ Nejvzácnější životní zkušenosti zřídka přicházejí v úhledných balíčcích. Spíš je nalézáme v nečekaných setkáních a krizových okamžicích života. Pravda je taková, že lidé si nevzpomenou na tvé poslední kázání, ale mohou podrobně vyprávět, cos jim řekl v nemocnici nebo vloni nad šálkem kávy, protože to pro ně znamenalo osobní dotek.
Nic není ve službě svůdnější než představa, že tvá služba ve jménu zástupů omlouvá přehlížení jednotlivců, kterým lze posloužit jenom osobně. Ježíš řekl: „Má-li (pastýř) sto ovcí a jedna z nich zabloudí … nejde hledat tu, která zbloudila?“ (Matouš 18:12). Když Petr řekl: „… Pane, ty víš, že tě mám rád,“ Ježíš odpověděl: „Buď pastýřem mých ovcí!“ (Jan 21:16). Dnes říká totéž tobě, pastore!