„Buď moudrý, můj synu (má dcero), dělej radost mému srdci…“ Přísloví 27:11
Dospívající rádi používají magickou formuli, jíž manipulují svými rodiči: „Ty mi nedůvěřuješ!“ Takže začínáme couvat: „Ne, miláčku, to neznamená, že ti nevěřím, když jsi se svými přáteli nebo když si půjčíš auto, já jenom…“ A pak nám dojdou slova. Jsme v defenzívě a diskuse je u konce.
Pravdou je, že v některých věcech svým dětem důvěřovat můžeme, v jiných ale ne. Neplatí zde buď všechno, nebo nic. Například mnozí z nás mají oprávnění čerpat peníze z některých účtů svého zaměstnavatele. To ale neznamená, že jsme dostali k dispozici všechny jeho zdroje! Takže se přestaňme nechat klamat svými dětmi a směle stůjme na tom, že důvěra se buduje postupně – trochu teď, více později.
Humorista a spisovatel Mark Twain žertoval: „Když dítě dosáhne dvanácti let, měl bys ho zavřít do sudu, přibít víko a krmit ho dírou po suku. Když dosáhne šestnácti, měl bys tu díru utěsnit.“ Určitě jsou chvíle, kdy to každý rodič cítí podobně. Důvěra se musí řídit dvěma důležitými pravidly:
1) Musí být přiměřená věku. Měl bys riskovat pouze to, u čeho můžeš rozumě očekávat, že to proběhne bezpečně.
2) Musí být zasloužená. Erma Bombecková jednou vtipkovala, že nehodlá zaplatit dva tisíce dolarů za rovnátka na zuby pro dítě, které se nikdy neusmívá.
To, co vidíš navenek, se často dá vysvětlit tím, co se děje v nitru mladého člověka. Uvolni se, lepší časy se blíží!