„… Bůh … nás potěšuje … abychom i my mohli těšit (jiné)…“ 2. Korintským 1:3–4
Před lety jedna dáma navštívila sirotčinec a zeptala se ředitelky: „Máte tu nějaké dítě, které nikdo nechce k adopci?“ „Ano,“ odpověděla ředitelka, „je tu desetileté děvčátko. Není zvlášť pohledné a má hrb.“ Paní řekla: „To je dítě, které chci!“ O třicet pět let později shlédl vrchní inspektor sirotčinců státu Iowa jedno ze státních zařízení a do zprávy o inspekci napsal: „Tento domov je vynikající. Je tam čisto, strava je chutná, péče o děti kvalitní a panuje tam atmosféra, s jakou jsem se nikde jinde nesetkal. Vedoucí sestra Mercy Goodfaithová má duši, která vyzařuje lásku. Má tak krásné oči, že jsem zapomněl, jak obyčejný má obličej, nebo že je hrbatá.“
Jedna „milosrdná Samaritánka“ měla odvahu věnovat lásku a péči malé holčičce, kterou jiní přehlíželi, a Mercy Goodfaithová díky tomu převzala štafetu této lásky a věnovala ji stovkám dalších sirotků.
Pavel řekl: „… Bůh … nás potěšuje … abychom i my mohli těšit ty, kteří jsou v jakékoli tísni, tou útěchou, jaké se nám samým dostává…“ (2. Korintským 1:3–4). Billy Graham dodal: „Ti, kteří nejvíc vytrpěli, mají nejlepší schopnost těšit jiné, vcítit se do jejich trápení. Snášet útrapy může být pro nás těžké. Když už ale musíme jimi procházet, měli bychom se snažit se z nich co nejvíce naučit, abychom poté mohli sloužit druhým potěšováním po Ježíšově vzoru: ‚Protože sám prošel zkouškou utrpení, může pomoci těm, na které přicházejí zkoušky‘ (Židům 2:18). Ten, kdo trpěl, se ve službě Pánu stává utěšitelem.“