„Kde je, smrti, tvé vítězství? Kde je, smrti, tvá zbraň?“ 1. Korintským 15:55
Když otec Carolyn Arendsové umíral v nemocnici, kyslíková maska mu znemožňovala komunikaci se členy rodiny. Proto pro ně bylo překvapením, když zaslechli, jak si pobrukuje starou píseň z nedělní školy: „Když s Kristem v bouři plujeme, pak vlnám smát se můžeme, když se domů vracíme.“ Těsně před odchodem do nebeského domova přinesla tomuto umírajícímu muži útěchu a posilu píseň, kterou se naučil v chlapeckém sboru před šedesáti lety.
C. Arendsová napsala: „Doufám, že až jednou budu odcházet, budu zpívat, mluvit a přemýšlet o Ježíšovi. Když nevíme, kam jdeme, je smrt takovým strašákem ve sklepě – nutí nás ohlížet se přes rameno a brání nám radostně vstupovat do dnů, které nám byly dány. Smrt vytažená ze stínu a přidržená ve světle evangelia nejenže ztratí svůj osten, ale bude nám připomínat, abychom moudře využívali všechen čas, který máme. Běh o závod k cílové čáře má jiný smysl, cíl a naléhavost než kondiční běh kolem obytného bloku. Když si věřící člověk uvědomí, že směřuje ke smrti (ať zítra či za padesát let), může přestat vydávat tak obrovskou energii na popírání vlastní smrtelnosti. Začne žít ve svém věčném určení tady a teď. Může cíleně investovat do věcí, které by rád měl kolem sebe, až přijde konec.
Smrt je bolestná, není to ale konec. My nemusíme truchlit jako ti, kteří nemají žádnou naději. Nevím, kolik dnů mi zbývá, chci ale každý z nich využít k tomu, aby se ve mně hlouběji zakořenila pravda o tom, kdo je Ježíš – a kdo jsem já v něm.“