„Ach, jak požehnaní jste vy rodiče.“ Žalm 127:5, přel. z angl.
James Dobson vzal jednou své malé děti o prázdninách do Kalifornie na lyže. Šlo mu na nervy, když musel snášet, jak si děti hlasitě stěžují, že je jim zima, a perou se o rukavice a šály. Na tom výletě se však naučil lekci, na niž nikdy nezapomene:
„Když jsem ubytoval děti v chatě, zaparkoval jsem auto a čekal na lanovku, která mě měla odvézt na vrchol hory. Spolu se mnou tam čekalo asi patnáct mladých lyžařů. Všiml jsem si, že mezi nimi stojí dívka, něco málo přes dvacet. Když se na mě podívala, poznal jsem v jejím zraku neklamný příznak mentální retardace. Chovala se divně a nesmyslně opakovala slovo ‚kdokoli‘. Ostatní lyžaři se smáli a obraceli oči v sloup. Pak mi došlo, že muž, který stojí vedle ní, musí být její otec. Viděl výrazy pohrdání ve tvářích ostatních lyžařů. Objal ji okolo ramenou, s láskou se na ni podíval a řekl: ‚Ano, zlatíčko, kdokoli.‘ Soucit v jeho hlase a způsob, jak se k ní choval, jako by říkaly: Ano, je to pravda. Její schopnosti jsou velice omezené. Nebude skládat písně. Ani psát knihy. Vlastně už ani nechodí do školy. Udělali jsme pro ni to nejlepší, co jsme mohli. Ale chci, abyste všichni věděli, že je to moje holčička a mám ji rád. Je pro mě celým světem. Nestydím se, že jsem jejím otcem, ani za to, že se s ní ztotožňuji: ‚Ano, zlatíčko, kdokoli!‘“
James Dobson vyprávěl, že se omluvil Pánu za to, že si stěžoval na vlastní děti, a už se těšil, jak je zase obejme.