„… na mé duši nikomu nezáleží.“ Žalm 142:5, ČSP
Ženy, které se cítí izolované a osamělé, často u svých manželů hledají uspokojení toho, čemu se říká „hlad duše“. To je role, v níž si mnoho mužů nevede příliš dobře. A moderní život k tomu nepřispívá. Ještě před sto lety existovaly velice družné vztahy a přátelství mezi manželkami a matkami. Vařily spolu, společně chodily do kostela a společně stárly. A když se narodilo dítě, byly tu tety, babičky a sousedky, aby novopečené matce ukázaly, jak ho přebalovat, krmit a vychovávat. Dnes ale takové rozšířené rodiny prakticky vymizely a ženy tak přišly o tento tradiční zdroj podpory. Navíc se současné rodiny často stěhují, což brání rozvoji dlouhodobých přátelství.
Je důležité, aby ženy pochopily, že některé jejich potřeby muži prostě naplnit nemohou. V knize Anna ze zeleného domu je nádherné místo, kde dospívající Anna říká: „Blízká přítelkyně, důvěrná přítelkyně, víš, to je opravdu spřízněný duch, kterému mohu důvěřovat jako své nejniternější duši. Snila jsem o ní celý život.“ To je vyjádření touhy, která je společná ženám, pro muže ale tak typická není. Je to potřeba důvěrného přátelství. A je to klíč k porozumění depresím, které jsou u mnoha žen běžné. Žalmista David to vystihl slovy: „… nikdo není na mé straně. Pozbyl jsem svého útočiště, na mé duši nikomu nezáleží“ (Žalm 142:5, ČSP).
Aby mohly ženy přemoci tento pocit izolace, je pro ně důležité udržovat si okruh přítelkyň, například prostřednictvím kroužků cvičení, skupinových koníčků nebo církevních aktivit. Komunikace mezi nimi může znít jako náhodné povídání, ale vztahy, které tak vznikají, činí život příjemnějším.