„Dobrý boj jsem bojoval, běh jsem dokončil, víru zachoval.“ 2. Timoteovi 4:7
Na hřbitově na Hoře naděje v kansaském městě Hiawatha můžeš spatřit několik velkých náhrobků, které nechal postavit John Milburn Davis. Davis započal svou pracovní dráhu jako námezdní dělník a během let se mu podařilo nashromáždit značné jmění. Mnoho přátel si ale nezískal. Nesblížil se ani s rodinou své manželky, která si myslela, že se dcera vdala pod svou úroveň. V rozhořčení přísahal, že jim nenechá ani cent. Když manželka zemřela, nechal postavit pečlivě propracovanou plastiku, kde spolu oba sedí na křesle pro dva, každý na jiné straně. To se mu tak zalíbilo, že nechal vytesat další pomník, kde jeho žena vkleče klade věnec k jeho budoucímu hrobu. Pak požádal sochaře, aby jí na záda přidělal křídla. Jeden nápad plodil druhý, takže nakonec k poctě manželky a své vlastní utratil čtvrt miliónu dolarů. Když ho lidé žádali o příspěvek na místní nemocnici, na bazén pro děti nebo něco podobného, ten starý lakomec řekl: „Co kdy tohle město udělalo pro mne?“
Davis své životní jmění utratil za sochy a zemřel ve dvaadevadesáti letech jako osamělý a zatrpklý obyvatel chudobince. A co se stalo s jeho pomníky? Pomalu se propadají do kansaské půdy, ničí je čas i vandalové a nikdo o ně nepečuje, jsou to památky na zášť a sebestředný život. Vlastně je v tom určitá poetická spravedlnost, že za pár let bude po všech veta. Mimochodem, na pohřeb farmáři Davisovi přišel jediný člověk – Horace England, obchodník s náhrobky!
Nedovol, aby se ti stalo něco podobného, založ si životní pojistku u Boha!