„Když ještě byl daleko, otec ho spatřil a hnut lítostí běžel k němu, objal ho a políbil.“ Lukáš 15:20
Dobří rodiče se snaží milovat všechny své děti stejně. Nicméně dítě, které nás potřebuje nejvíc, se stává zvláštním předmětem naší lásky.
Spisovatelka a humoristka Erma Bombecková jednou napsala: „Každá matka má oblíbené dítě. Nemůže si pomoci. Je jenom člověk. I já mám své dítě, k němuž cítím zvláštní blízkost, s nímž sdílím lásku, které nikdo jiný nemůže rozumět. Mým nejoblíbenějším dítětem je to, které je příliš nemocné na to, aby na své narozeninové oslavě mohlo jíst zmrzlinu; to, které má na Vánoce spalničky; to, které musí v noci spát s ortézou na noze, protože se mu vybočil palec; to, které má horečku uprostřed noci nebo záchvat astmatu; to dítě, které držím v náručí na pohotovosti. Mým oblíbeným dítětem je to, které pokazilo klavírní vystoupení, udělalo chyby v pravopisné soutěži, dalo vlastní gól ve fotbalovém zápase; to, kterému ukradli kolo kvůli jeho nedbalosti. Mé oblíbené dítě je sobecké, nedospělé, náladové a sebestředné. Je zranitelné, osamělé, není si jisté, co tady na světě dělá – a je docela úžasné. Všichni ostatní také mají své oblíbené dítě. Vždycky je to stejné – je to to, které tě v danou chvíli potřebuje nejvíc. Ať už tě potřebuje z jakéhokoli důvodu. Aby se tě přidrželo, aby na tebe křičelo, aby tě ranilo, aby tě objalo, abys ho pochválil, abys mu zaplatil účet za telefon, aby se ti svěřilo, je to především proto, abys tam prostě byl.“
Jak Ježíš řekl o marnotratném synu: „Když ještě byl daleko, otec ho spatřil a hnut lítostí běžel k němu, objal ho a políbil“ (Lukáš 15:20).