„Tvá přikázání jsou pro mne potěšením…“ Žalm 119:47
George Müller byl mužem velké víry. V Anglii zachránil tisíce dětí bez domova. Stávalo se, že se sešli u stolu k večeři a nebylo co jíst. Tehdy se modlil a děkoval Bohu za nadpřirozené zaopatření. Sotva řekl „amen“, objevil se u dveří pekař s chlebem, zelinář se zeleninou nebo sedlák s mlékem.
Dne 9. května 1841 si zaznamenal do deníku: „Jasněji než kdy dříve jsem uviděl, že mou hlavní velkou starostí, jíž se mám každý den věnovat, není to, jak moc mohu sloužit Pánu, ale jak může být vyživován můj vnitřní člověk. Mohl bych se totiž snažit předkládat pravdu neobráceným, mohl bych se snažit prospět věřícím, a přesto by to vše neposloužilo ve správném duchu, kdybych nebyl šťastný v Pánu a kdyby můj vnitřní člověk nebyl den co den vyživován a posilován. Dosud jsem byl zvyklý se ráno obléknout a poté se oddat modlitbě. Teď mi došlo, že nejdůležitější věcí, kterou musím dělat, je oddat se čtení Božího slova a rozjímání o něm, aby tak mé srdce bylo utěšeno, povzbuzeno, varováno, káráno a vyučováno. Prostřednictvím Božího slova, o němž rozjímám, může být mé srdce uvedeno do společenství s Pánem.“
George Müller více než čtyřicet let chodil v Boží moci a viděl zázraky. Jaké bylo jeho tajemství? Každý den si udělal čas na rozjímání o Božím slově.