„… dej mi té vody, abych už nežíznila…“ Jan 4:15
Samařská žena z příběhu ve čtvrté kapitole Janova evangelia se snažila zaplnit prázdnotu ve svém životě mnoha vztahy. Jenže to nefungovalo. Když se v někom druhém snažíš najít to, co lze nalézt jedině v Kristu, kladeš na takový vztah nároky, pod jejichž vahou se zhroutí. Proč Ježíš řekl: „Vždyť jsi měla pět mužů, a ten, kterého máš nyní, není tvůj muž“ (Jan 4:18)?
Jednou z prvních věcí, kterou lidé potřebují udělat, je, přestat využívat druhé lidi jako narkotika k utišení bolesti z vnitřní prázdnoty. Čím více se věnuješ léčbě příznaků, tím menší je naděje, že umožníš Bohu vypořádat se s příčinou. Může se vyskytnout i další tendence. Neustálé zvyšování dávky také nefunguje. Když místo na Bohu roste tvá závislost na druhých lidech, jejichž pomocí se snažíš nahradit prázdnotu svého života, zneužíváš své vztahy. Lpět na lidech je něco zcela jiného než mít je rád. Není to ani tak vyznání tvé lásky k nim jako spíš volání, že je nutně potřebuješ. To je podobně krajně egoistické jako chtíč. Je to braní, místo dávání.
Ježíš utišil žízeň Samařanky svým slovem: „Kdo by se však napil vody, kterou mu dám já, nebude žíznit navěky. Voda, kterou mu dám, stane se v něm pramenem, vyvěrajícím k životu věčnému“ (Jan 4:14). A ona se vrátila domů zcela proměněná. To je to, co Ježíš dělá! Poslechni si její svědectví: „Pojďte se podívat na člověka, který mi řekl všecko…“ (Jan 4:29). To, co Ježíš udělal pro ni, udělá i pro tebe.