„… jako šípy … jsou děti…“ Žalm 127:4, B21
Naše děti jsou jako šípy, je potřeba je správně nasměrovat. Když se zamíří špatným směrem, mohou skončit v násilí, drogách a destruktivním životním stylu. A pokud se jim vysmíváme nebo je soudíme, nikdy nebudou mít chuť obracet se k nám o pomoc v životních problémech. Zlámané šípy mohou mít jakoukoli barvu a podobu, jsou černé i bílé, bohaté i chudé. Utrpení si nevybírá, nešetří žádnou skupinu ani sociální vrstvu.
Jaké je řešení? Silní by měli snášet nedostatky slabých (viz Římanům 15:1). Když Ježíš uviděl veliký zástup, čteme: „… byl nad nimi hluboce pohnut a uzdravil jejich nemocné“ (Matouš 14:14, ČSP). Soucit je matkou zázraků! Když se učedníci domnívali, že zahynou v bouři, nezpochybňovali Kristovu moc, ale jeho soucit: „Mistře, tobě je jedno, že zahyneme?“ (Marek 4:38). Kde není soucit, nebude zázrak. Pouze tehdy, když budeš více zasažen něčí bolestí než znechucen jejími příznaky, můžeš mu přinést uzdravení. Jeden autor napsal: „Můžeme postavit kostelů, kolik chceme. Pokud však lidé v našich posvátných sálech neuslyší hlas lásky, pouze jimi projdou a naše fráze a náboženská rétorika je nezmění. Církev není klub pro zazobané, ale nemocnice pro ty, kdo potřebují uzdravení a vysvobození. Nemusí se ti všechno líbit na lidech, jimž jsi povolán sloužit, musíš je ale milovat, protože je miluje Bůh.“
Byli jsme povoláni shromáždit ty, které svět zavrhl, protože Bohu na nich záleží. „‚Budou moji,‘ praví Hospodin zástupů, ‚v onen den, kdy je učiním svými klenoty…‘“ (Malachiáš 3:17, přel. z angl.).