„V den svého soužení se dotazuji Panovníka…“ Žalm 77:3
Zde jsou dva důležité principy modlitby:
1) Mluv s Bohem, když tě obklopují starosti. Pokud jsi jako většina lidí, tak tě dobré časy naučí důvěřovat spíše sobě než Bohu. Zato čas obtíží, špatná zpráva od lékaře, dítě na drogách, ztráta zaměstnání nebo nešťastné manželství tě srazí na kolena. Bůh záměrně dopouští, aby tě potkaly obtíže. Dopouští těžké časy ne proto, abychom byli nešťastní, ale aby nás přitáhl k sobě. Prorok Ozeáš řekl: „Tehdy pak ve svých úzkostech mě budou hledat horlivě“ (Ozeáš 5:15, B21). Boží otcovské srdce si nade vše přeje, abychom v něm spočinuli a zcela mu důvěřovali. A pokud někdy potřebujeme prožít obtíže, abychom si to uvědomili, on nás natolik miluje, že je dopustí. Když se pak k němu ve svých starostech obrátíme, zjistíme, že: „Bůh je naše útočiště, naše síla, pomoc v soužení vždy velmi osvědčená“ (Žalm 46:2).
2) Mluv k Bohu v každém čase. Bratr Lawrence ve své klasické známé knize Praxe provádění přítomnosti Boží píše o modlitbě jako o neustálém rozhovoru s Bohem, je to podle něho praxe pro všechny časy, místa a okolnosti. Modlitba během vaření nebo mytí nádobí pro něj byla stejně naplňující jako modlitba v pevně určených časech. Radí nám: „Můžeme si zvyknout na neustálý rozhovor s ním ve vší jednoduchosti. Stačí si pouze uvědomit, že Bůh je s námi neustále, je osobně a blízce přítomný a můžeme se k němu kdykoli obrátit.“ To zní jako Pavlovy pokyny na toto téma: „V každý čas se v Duchu svatém modlete a proste, bděte na modlitbách a vytrvale se přimlouvejte za všechny bratry i za mne…“ (Efezským 6:18).