„Pavel, služebník Krista Ježíše, povolaný za apoštola…“ Římanům 1:1
Slovo „služebník“ není v Bibli jen podstatné jméno (označující osobu, místo nebo věc). Je to také sloveso (slovo pro činnost). Je to to, co děláš, ne to, za co se vydáváš. V Písmu je slovem „služebník“ někdy označován otrok třetí úrovně, který byl připoután k veslu na římské galéře. Dnem i nocí vesloval podle taktu jiného, ať už v bitvě nebo v obchodních službách. Nemohl v životě čekat nic jiného, než že zemře přikován k tomuto veslu. To byly vyhlídky!
Pavel napsal: „Vybízím vás, bratří, pro Boží milosrdenství, abyste sami sebe přinášeli jako živou, svatou, Bohu milou oběť…“ (Římanům 12:1). Pavel nepochyboval o tom, k čemu ho Bůh povolal. Když o sobě mluvil jako o „služebníkovi“, popisoval otroka, který šest let věrně sloužil svému pánu. Mojžíšův zákon vyžadoval, aby sedmého roku byl otrok propuštěn na svobodu. Pokud však po propuštění přišel zpět a řekl: „Pane, nesloužím ti, protože musím, ale protože chci,“ jeho pán ho vzal před soudce a probodl mu ucho na znamení, že mu patří navždy (viz 2. Mojžíšova 21:6).
Někdy potřebuješ vzhlédnout a říct: „Pane, nesloužím ti, protože musím. Sloužím ti, protože tě miluji. Probodni mi ucho. Označ mě za svého. Připoutej mě k sobě, abych nikdy nemohl patřit jinému.“ Když pomyslíš na všechno, co pro tebe Ježíš udělal, myslíš, že od tebe opravdu žádá příliš mnoho?