„… nezmocnilo se vás pokušení, které by pro lidi nebylo běžné.“1. Korintským 10:13, B21
Problém není jen v tom, že hřešíme, jde také o to, že o tom nemůžeme mluvit. Máme rádi příběhy o lidech, kteří hřešili v minulosti, protože mají šťastný konec. Představ si, že bys přišel k poradci a řekl mu: „Chci si jen popovídat o problémech, které jsem měl kdysi. Nechtějte po mně prosím, abych se přiznával k nějakým současným. To by mi bylo trapné a bál bych se, že mne vyhodíte.“
Proč bys chodil k poradci jen proto, abys ho přesvědčil, že poradce nepotřebuješ? Je normální, když člověk řekne lékaři o svém zdravotním problému nebo mechanikovi o problému s autem. Nemělo by tedy být normální i to, že jeden druhému řekneme o svých problémech? Pokud chceš, aby tě Bůh (nebo kdokoli jiný) miloval takového, jaký opravdu jsi, musíš pracovat na tom, abys byl „opravdový“.
David byl nejlepším izraelským králem, byl to ale polygamista a jako otec byl také hrozný. Zatoužil po ženě jiného muže, zcizoložil s ní, pokusil se podvést jejího manžela, nakonec ho nechal zavraždit a celý rok svůj zločin skrýval. Byl to tedy muž plný chtíče, cizoložník, lhář i vrah. Jak kdosi vtipně poznamenal: „V té době nikdo nechodil s náramkem ‚Co by udělal David?‘“. Přesto v Bibli vidíme, že Bůh nazývá Davida mužem „podle svého srdce“ (viz 1. Samuelova 13:14). Je možné, aby někdo, kdo tak těžce zápasil s hříchem, zároveň toužil po Bohu? Je. Proto také Bible říká: „Vyznávejte hříchy jeden druhému a modlete se jeden za druhého, abyste byli uzdraveni“ (Jakub 5:16).