„Pošetilce zabíjí vztek…“ Jób 5:2
Z důvodů, které znají jen Bůh a satan, Jób přišel o peníze, děti i zdraví. Jestli kdy měl nějaký člověk důvod cítit se ukřivděný, byl to on. Elífaz mu však poradil: „Pošetilce zabíjí vztek…“ (Jób 5:2). Jinými slovy – jediná věc, která ti může ublížit více než to, co už se stalo, je, dovolit zášti, aby ovládla tvou mysl a diktovala ti tvé jednání. Možná říkáš, že jen chceš spravedlnost. Jak velká spravedlnost by to měla být?
Představ si na chvíli svého nepřítele. Představ si ho připoutaného ke kůlu. Po zuby ozbrojený chlap s bičem se k tobě otočí a zeptá se: „Kolik ran mu mám naložit?“ Vyslovíš číslo. Bič práská, teče krev a trest je vykonán. Tvůj nepřítel se sesune k zemi a ty odcházíš. Jsi šťastný? Cítíš se lépe? Máš pokoj? Na chvíli možná ano, brzy se ale vynoří další vzpomínka a budou potřeba další rány bičem. Kdy to všechno skončí? Přestane to, když vezmeš vážně Ježíšova slova: „… jestliže odpustíte lidem jejich přestoupení, i vám odpustí váš nebeský Otec; jestliže však neodpustíte lidem, ani váš Otec vám neodpustí vaše přestoupení“ (Matouš 6:14-15). Uvědomuješ si, co vlastně Bohu říkáš, když se modlíš: „Odpusť mi, jako i já odpouštím svým viníkům“ (viz Matouš 6:12)? Říkáš tím: „Zacházej se mnou, jako já zacházím se svým bližním. Dej mi to, co já dávám druhým. Dopřej mi stejný pokoj, jaký já dopřávám jim. Dopřej mi stejnou toleranci, jakou já poskytuji jim.“
Jestli chceš pokoj, rozdávej pokoj. Chceš-li Boží štědrost, buď štědrý ke druhým. Pokud chceš mít jistotu Božího odpuštění, rozšiř odpuštění na druhé.