„Dokud neuvidím … neuvěřím.“ Jan 20:25
Jan napsal: „Tomáš, jinak Didymos, jeden z dvanácti učedníků, nebyl s nimi, když Ježíš přišel. Ostatní učedníci mu řekli: ‚Viděli jsme Pána.‘ Odpověděl jim: ‚Dokud neuvidím na jeho rukou stopy po hřebech a dokud nevložím do nich svůj prst a svou ruku do rány v jeho boku, neuvěřím.‘ Osmého dne potom byli učedníci opět uvnitř a Tomáš s nimi. Ač byly dveře zavřeny, Ježíš přišel, postavil se doprostřed a řekl: ‚Pokoj vám.‘ Potom řekl Tomášovi: ‚Polož svůj prst sem, pohleď na mé ruce a vlož svou ruku do rány v mém boku. Nepochybuj a věř!‘ Tomáš mu odpověděl: ‚Můj Pán a můj Bůh‘“ (Jan 20:24-28).
Ježíš si za jednoho ze svých učedníků vybral pochybovače. Při jeho pochybách ho pak neodsoudil a nezavrhl. Místo toho se mu ukázal zvláštním způsobem, aby rozptýlil jeho pochybnosti a posílil jeho víru. Elisabeth Elliotová řekla: „Skutečná víra se projeví teprve tehdy, kdy nemáme žádné odpovědi.“ Bůh říká: „… moje myšlení nejsou myšlení vaše…“ (Izajáš 55:8, ČSP).
Bůh opravdu neuvažuje jako my. Vidí širší souvislosti a sleduje konkrétní cíl. Ježíš řekl: „Ještě mnoho jiného bych vám měl povědět, ale nyní byste to nesnesli“ (Jan 16:12). Když tedy zjistíš, že máš pochybnosti, modli se: „Pane, není pro mě snadné věřit, když jsem zraněný a zmatený, a ty mlčíš. Chtěl bych stejně jako Tomáš důkaz, že mě miluješ. Pomoz mi dohlédnout dál, než kam sahá má touha po pokoji a pohodlí, až za mé pochyby a nezodpovězené otázky. Dej mi pochopit pravdu o své neochvějné lásce a milosti.“